Alasëa

Někdy je prostě těžké si to uvědomit. Jenže teď na to najednou přišel. To poznání bylo šokující. Také ale vysvětlovalo spoustu věcí. Těch věcí, které dělal, aniž o tom vlastně uvažoval, a pak také těch, které náhle nedělal tak jako vždy před tím. A za to můžou ti zatracenci, pomyslel si v duchu a našel si pohodlnější polohu, ze které mohl pozorovat jejich tábor. Ani si neuvědomil, že mu toto označení na jazyk přinesl jen zvyk.

Už několik dlouhých týdnů stopoval tu druhou rasu, ty podřazené a podřadné, ty hlupáky, barbary a vůbec ty tvory, co stálo zato tak akorát je vyhodit z míst, která potřebovali pro sebe. Ti zlouni sice příliš nedělali problémy, přesto bylo nutné je hlídat a sledovat. Proto se vydali dobrodruzi jako on na cesty. Byli všichni stejní, bez rodiny, bez zázemí a bez idealistického očekávání zábavného stopování, protože to nebylo nic pohodlného. Navíc těm malým bastardům se to občas nelíbilo a tak se taky stalo, že se někdo domů už nikdy nevrátil. Tedy, to alespoň tvrdilo Vedení. Nikdy neměl proč tomu nevěřit, vždyť tu holotu znal, pozvolna se mu ale v hlavě líhlo podezření, že za všechna ta zmizení sice možná můžou Tamti, ne ale tak, jak se doposud domníval.

 

Zjevně je sledoval příliš dlouho. Vždyť to byly celé týdny, možná měsíce, každý den od rána do večera a často ještě do noci. Stejně jako teď se vždy ukrýval na nějakém vyvýšeném místě, kde měl dobrý přehled. Často k němu dolétaly útržky hovorů smíšené s hlaholem a smíchem dětí. Nebylo možné, aby mu utekl byť jen jediný aspekt z jejich života. Nyní měl jejich řeč, zvyky a myšlení v malíčku. Začínal je chápat. A to byla nejspíše ta chyba.

 

Na téhle planetě se jeho lidé narodili. Nikdy se nerozhodli vydat se někam dál, ačkoli by klidně mohli. Vesmír se jim zdál příliš pustý a prázdný na to, aby po něm cestovali. A tak pomalu začali obydlovat i ty nejvzdálenější kouty jejich planety, nedbajíce na fakt, že už tam před nimi bydleli jiní. Byli přece na výši a nemuseli dbát na všechny ty tvory. Prostě je odsunuli o kousek dál. A znovu a znovu. S tím samozřejmě přicházely problémy, protože už nebylo příliš mnoho míst, kam by je mohli odsunout, naštěstí spousty zvířat a různých podivných bytostí vymizely a populace těch zbylých se daly celkem jednoduchými prostředky udržovat v přijatelných mezích.

 

Problém byl jen s Tamtěmi. Vypadali totiž téměř stejně jako jeho rasa, fyziologické rozdíly byly nepatrné. Zato co se týče těch ostatních stránek, nikdo nezapochyboval, že jsou jen na úrovni inteligentnějších zástupců zvířecí říše. To byl také ten důvod, proč se s nimi nakládalo tak jako s těmi ostatními. Vypadají sice stejně, ale jinak jsou to barbaři, říkali si mezi sebou, když museli zakročit proti tvorům, kteří vypadali jako oni. Je zbytečné brát k nim nějaké ohledy. To byl přesně ten správný způsob myšlení. Nebo si to spíš až doteď myslel.

 

Bylo to zvláštní. Dříve porovnával všechny druhy jen podle toho, co zvládnou vyrobit nebo postavit, hledal nějaké fyzické znaky vysoké kultury, která by komukoliv dovolila alespoň přiblížit se na jejich úroveň. Fakt, že mohl cítit něco jako obdiv ke stvořením, která sice neměla ani jednoduché komunikační sítě, zato ale žila se všemi a se vším v míru, ho zarážel. Byly to myšlenky, které doposud nepoznal. A byly nebezpečné, protože začínal cítit, že ne jeho lid, ale právě Tihle mají spíše právo rozhodovat. Zdálo se, že jsou ve skutečnosti daleko bohatší a spokojenější než jeho vlastní národ, ačkoli po technickém pokroku u nich nebylo ani stopy. Dokázali obohatit sebe a při tom nebrat druhým. To jeho rasa nikdy nedokázala.

 

Náhlé zašustění listí ho přimělo přerušit proud pochmurných myšlenek a otočit se. Všude okolo postávali Tamti. Netvářili se nijak nepřátelsky. Přesto ale nabyl dojmu, že by se měl pustit na útěk. Jenže už na něj nebylo ani pomyšlení. Dostali ho. Prostě příliš přemýšlel a zapomněl dávat pozor. Z krásných obličejů všude okolo něj ho pozorovaly zvláštní hluboké oči, tak hluboké, jako by se v nich skrýval celý vesmír. Nikdo z nich nepromluvil. Náhle se jich část otočila a vydala se lesem k táboru. Nikdo mu nic neřekl, přesto ale věděl, že musí vstát a následovat je. A tak to také udělal.

 

Pomalu sestupovali z jeho pozorovacího vršku a život tam pod nimi pomalu utichal. Náhle se zvedl celý les. Všichni povstali a utvořili širokou mlčenlivou uličku, ke které zamířili jeho průvodci. Pomalu procházeli špalírem z mužů i žen snad všech věkových kategorií, ačkoli to se u nich dalo poznat jen velice těžko. Všichni mlčenliví. Bez rozdílu. Takové ticho už dlouho nezažil. Ale přesto k němu promlouvali. Ze všech stran ho pozorovaly ony přehluboké oči. Mohl by se v nich ztratit, utopit, ale možná by se v nich i mohl najít. Možná… Počkat! Jak ho napadlo to poslední? Ty oči ho mátly. Byly úplně stejné jako u jeho lidu, jen jako by se v nich ukrývala sama podstata vesmíru, a to ho znepokojovalo skoro stejně tak jako jeho zajetí.

 

Pomalu došli na konec uličky a zastavili se před dalším z četných skalnatých pahorků. Jeden z jeho průvodců přistoupil až ke skále a opřel se o ní. Její značná část se odsunula jako bez nejmenší námahy a ukázala temný otvor. Jen v dálce jako by probleskávalo prazvláštní bílé světýlko. Neozval se ani hlásek. A on přesto znovu věděl, co má udělat. Bylo by to jasné snad v každé situaci, pomyslel si. Uvědomil si, že ho nikdy ani nenapadla varianta, že by ho zabili nebo nějak zmrzačili. Mohli by, a dříve by to snad i očekával, jenže teď v hloubi duše věděl, že by to neudělali. Verze s temnou jeskyní ho ale zaskočila. Jeho kroky teď mohly vést jen tím jediným směrem. A tak vstoupil a pokusil se ignorovat jemné zaševelení, když se kus skály vrátil zpátky na své místo. Jako by z ním zavřel dveře sám osud. Cesta zpátky už nevedla.

 

Pustil se tedy kupředu. Nikdy se nebál, vlastně ani teď ne, spíše se ho zmocňovala jakási bázeň, která rostla stejně jako světlo v dálce tunelu. Takhle se ještě v životě necítil. A přitom to okolo nevypadalo příliš strašidelně nebo neobvykle. Nevypadalo? Ale ano. Když si jeho oči přivykly podivnému světlu, které v chodbě panovalo, spatřil, že stěny nejsou jen nekonečně dlouhé, jak se zpočátku domníval. Byly na nich jakési znaky, které jako by volaly po tom, aby si je prohlédl blíže. Přistoupil blíže ke stěně a spolu s jejich zkoumáním opatrně přejížděl bříšky prstů po symbolech, jako by doufal, že tak z nich může vyčíst více.

 

Bylo to jako příběh. Ze začátku jednoduchý, jen abyste seznámili s dějem, postavami, prostředím a stylem vypravěče. Když už jste si byli jistí, že dobře rozumíte, začalo to být složitější. Něco se začalo dít. Vznikalo napětí, situace, která se nutně musela změnit, a vy jste to prostě cítili, aniž byste znali důvod. Nakonec vše vyvrcholilo a vy jste pochopili, co se dělo a proč, a věděli jste, že to tak muselo být.

 

Tak se to stalo i jemu. Napřed netušil, proč vlastně malby zachycují, co zachycují. Pak začal s napětím sledovat naznačenou linku. Nakonec pochopil. Pochopil, co zachycují stěny. Pochopil, proč tam vlastně přišel. A pochopil i to všechno před tím. Protože na stěnách byla historie.

 

Vždy si myslel, že jeho rasa se vyvinula na této planetě jako ta nejsilnější a nejlepší. Všichni ostatní včetně Tamtěch byli podřadní a neužiteční. Teď zjistil, jak hluboce se mýlil. Vůbec nepocházel z téhle planety a nebyl tím nejlepším, co vydala ze svého lůna. Před eony sem přišli z hvězd Tamti, jimiž dnes všichni pohrdají, a zanechali zde své děti spolu s pár dospělými, aby se postarali o to, že se jim bude dařit dobře. Ti dospělí nechali své svěřence, aby si vybrali takový život a takové hodnoty, jaké se jim budou líbit. A pak se je od nich nesnažili odradit, i když s nimi nesouhlasili. A nechali je, aby se chovali tak, jak uznají jako nejlepší a nijak se nebránili jejich výbojům. Dívali se blahosklonně na své stále nedospělé děti a trpělivě čekali, až dospějí.

 

Jenže on i jeho lid jsou stále děti, tak hloupé a zapomnětlivé. Stále tak hloupé! Nemohl než sklopit hlavu a hluboce se zastydět za to, jak si vedl on i jeho předci a současníci. Dospějí někdy? Pochopí, co vlastně udělali a co pro ně udělali Tamti?

 

Nechat někomu jeho názory, i když s nimi nesouhlasíte. Nechat malé nerozumné dítě, aby do vás kopalo a čekat, až pochopí, že se to nemá. Jak silní musí být rodiče, aby něco takového dokázali?

 

Jako ve snách pokračoval chodbou dál. Napůl se bál toho, co ještě na své cestě spatří, napůl toužil po dalších poznáních podobných těm, která ho před chvílí uvrhla tak hluboko do prachu. Cítil, že se mu kresby na stranách tunelu pokoušejí ještě něco sdělit, jejich význam ale nebyl s to pochopit.

 

Náhle to vypadalo, že cesta skončila. Zastavil se před stěnou ukončující jeho putování a zadíval se na ní. Nejprve to vypadalo, že je prázdná, náhle se na ní ale začaly objevovat bílé linky, až se skála rozzářila natolik, že musel odvrátit tvář. Když zase zvedl hlavu, spatřil před sebou zářivě bílý ovál. Byl ověnčen prazvláštním písmem, i když se mu zdálo, že některé symboly poznává. Zadíval se na ně tedy pozorněji. Podařilo se mu rozlišit několik symbolů různých planet, hvězd a znaky znázorňujících život a jeho podoby, většině znamení ale nerozuměl.

 

Poodstoupil a zadíval se na kresby, které právě minul. Pozorně sledoval jejich linii a snažil se zachytit všechny nitky. Pojednou se mu zazdálo, že snad přeci jen nachází jakýsi význam. Když se pak jeho oči dopracovaly až k oválu, byl si naprosto jistý. Tohle nebyla jen tak nějaká malba. Existence tohoto konkrétního obrazu bílé barvy byla stejně tak překvapující jako dokonale logická. Tamti byli tak moudří a silní, že dokázali odejít. Protože tohle byly velice nezvyklé a neočekávatelné dveře. Věděl, že od něj se čekalo, že vejde, ačkoli nevěděl kam. A přesto, nebo právě proto, pocítil neskutečný strach z prázdnoty, která se chystala ho každým okamžikem obklopit.

 

Náhle ale spatřil v průchodu ony oči. Oči, ze kterých ho na planině z každé tváře pozoroval Vesmír. Zadíval se do nich a hledal. Když spatřil Velký třesk, vešel. Bylo to jako kdyby vstoupil do věčnosti.