Sen
7. 1. 2011
Přeji dobrý den všem, kteří náhodou čtete tato slova. Možná si teď říkáte, co jsem vlastně zač, že vás pozdravím a ani se napřed nepředstavím. Je to totiž tak. Myslím si totiž, že nejvíce se o mně dozvíte tehdy, povím-li Vám, jaká mám v životě trápení. Pak poznáte, kdo vlastně opravdu jsem, vždyť pojmenování je přeci tak bezvýznamné a náhodné.
Nejprve by se slušelo říci, že jsem stále velmi smutný. Mám obyčejnou práci, ve které dělám stále to samé, a malý byt v jednom malém městě, šedivý a prázdný. Není podstatné, kde pracuji konkrétně, na jaké ulici v jakém městě se nachází můj dům. To vše Ti, čtenáři, příliš neřekne. Ti, co mě znají, si o mně myslí, že jsem obyčejným šedým mužem bez vášní, bez chutí a bez cíle. Mají částečně pravdu, v tomto světě; zde není nic, co by mne lákalo.
Každý všední den ráno vstanu, vyčistím si zuby, oholím se, obléknu se a nasnídám. Chodím stále stejnou cestou do práce, kde trávím celá dopoledne a ve kterých se zdržím téměř až do večera. Když přijdu domů, najím se, vyčistím si zuby, umyji se a převléknu do pyžama. To vše činím za tmy. Když si mé oči zvyknout, rozeznají většinu kontur v pokoji. Velké kyvadlové hodiny tiše odpočítávají zbývající čas a každou půlhodinu oddělí svým tichým kovovým hlasem. Pak upírám oči na strop, vždy na to stejné místo, čtenáři, a čekám. Čekám celé minuty a pak, bez nějakého varování, se každou noc probudím a začnu žít.
Tentokrát jsem se probral už těsně před obědem, když mé hodiny odbyly půl. Narovnal jsem svá křídla a vydal se na čerstvou ranní koupel, abych vyhnal z hlavy každonoční nepříjemný sen. Jezírko stálo na svém obvyklém místě, což jsem přijal s povděkem, protože jsem neměl chuť za ním zase někam šplhat.
„Hele, měj ke mně trochu víc úcty,“ napomenulo mě.
„Proč bych měl něco takového proboha dělat?“ podivil jsem se a sundal si z nohou mašle. „A vůbec, jsi jen jezírko a já se v tobě míním vykoupat.“
„Tak to se tedy pěkně pleteš,“ odseklo. „Copak nevidíš? Jsem nádherná květina. Nesmíš mě pošlapat.“
Tohle mi tedy vážně nedalo. S květinou jsem se rozhodně nemínil smířit, protože jsem byl odhodlán vykoupat se za každou cenu.
„Ale ty jsi určitě jezero,“ bránil jsem svou večerní koupel. Jenže písčité dno na mě stále upíralo svůj kvetoucí pohled.
„Ne, ne. Tobě možná připadám jako jezero, ale jsem květina.“
Vrtalo mi hlavou, co s tím. Nemohu přeci ubližovat květině, ať už se mi zdá jakákoliv. Pak se mi to ale ujasnilo a já si sundal z hlavy kbelík jahod.
„Když mi připadáš jako jezero, nech mě vykoupat se v mé představě jezera,“ poprosil jsem. Květina to chvíli rozvažovala, ale nakonec souhlasila.
„No samozřejmě. Nemohu ti bránit v představování koupele ve tvé představě jezera. Prosím, jen vstup!“
A tak jsem se tedy umyl, ale jen opatrně, abych květině náhodou nepoškodil ani jeden z jejích nádherných okvětních lístků.
Procházel jsem se dál a dál, až jsem docela zapomněl na své další nohy. Tyto chvíle jsem měl ze všeho nejraději. Potkal jsem sklenice zavařenin a spousta nádherných obrázků poletovala okolo. Byl jsem úplně sám a zdálo se mi, že začínám být jiným, než jsem byl ráno.
Po čase se mi zazdálo, že tudy nechodím sám, a také ano. Na jednom z vršků seděla podivná malá kapybara.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem, protože jsem kdysi měl matky, které mě naučily slušnému chování. Kapybara se na mě dlouze zadívala, jako by mě hodnotila, zda-li za to vůbec stojím.
„To nebyl dobrý pozdrav,“ poučila mě. Moc mě to zamrzelo, protože jsem se chtěl opravdu blýsknout.
„Nechť se můžeš dál těšit ze slunečních paprsků,“ zkusil jsem to znovu, ale ani tentokrát zjevně ne úspěšně.
„Do třetice všeho dobrého, motýlku kravaťáku,“ popřála mi.
Zamyslel jsem se. Tentokrát už musím pozdravit správně, nemohu ze sebe udělat takového barbara, jakým jsem se už ukázal být.
„Ať tvá mysl může létat tudy, kudy chce,“ pozdravil jsem nakonec.
Srst na tvářích obřího hlodavce se poskládala do čehosi připomínajícího úsměv a kývl mi hlavou na oplátku.
„To bylo správné. Jsem mudrc a mohu tedy vidět věci, co jiný nevidí. Ty, co se staly, i ty, co se teprve stanou. A také vidím to, co by se stát mohlo, ačkoli se to třeba nikdy nestane.“
„Co vidíš teď?“ zajímal jsem se.
„Přál by sis, aby má mysl zabloudila na určitá místa?“ optala se kapybara a já přikývl.
„Jenže to není možné. Má mysl se toulá tudy, kudy jí vedou proudy času, kam ji zavede vesmír, který mimochodem neexistuje, a síla rostlin, ačkoliv nemyslí. Ale přes to si poslechni, co vidím,“ poručila a upřela oči do prázdna.
„Další rok přišel v zemi krásné.
Den jeden jako druhý plynul,
vše zahřívalo slunce jasné,
svým drahocenným teplem spásné.
Však stalo se jednoho rána,
byla stále jen ta tma tmoucí,
že krákorala jedna vrána:
Krista Pána! Ach, Krista Pána!
Ani stopy na té obloze,
nikde zářivý dnes nebyl disk.
Psi se strachy choulili k noze.
Lid vzpomněl si i při skleróze:
Toto stane se jednoho dne,
až zase přestaneme myslet,
že tma svou náruč ti nabídne -
- to temno, i vprostřed poledne.
To uvědomil si náhle lid
a světlo zase se vzbudilo.
A tak zase najednou byl klid.
Uá!“
Nebyl jsem si jistý, zda-li jsem všemu opravdu porozuměl, ale nedal jsem mudrci nic znát, protože jsem zajisté nebyl schopen pochopit všechny řády světa, které přišly a přijdou. Poděkoval jsem úklonou až k zemi, ale kapybara už byla někde jinde, a tak jsem se rozběhl zase dál.
Slunce pomalu zapadalo. Ale já jsem ještě ani nesnídal a světla bylo čím dál tím víc. Procházel jsem se mezi stromy, až jsem našel jabloň. Chtěl jsem si jedno jablko utrhnout, ale strom se podivil.
„Proč trháš mé bukvice? Schovávám je pro divoká prasata, až sem přijdou.“
Zakroutil jsem hlavou.
„Copak na tobě mohou růst bukvice?“
Jabloň jen pokývala hlavou.
„Samozřejmě. Jaké jiné plody bych mohla nést? Mám dost bukvic, ale tobě chutnat nebudou. Nech je být!“
Všude okolo byla spousta jiných stromů, ale já se chtěl najíst jen z tohoto. Nemohl jsem se ale živit bukvicemi, to mi bylo naprosto jasné, a tak jsem se trápil. Sedl jsem si pod buk a hleděl do jeho větví, vybírajíce očima ta nejhezčí jablka.
„Ach,“ řekl jsem najednou, „myslím, že mám kopýtka.“
„Opravdu?“ podivil se buk. „Kolik jich máš?“
„Tři. A také malý zakroucený ocas.“
„Máš i štětiny?“ optal se ještě strom.
„Ano, mám,“ odpověděl jsem.
Jabloň zajásala.
„Och, vypadá to, že jsi divoké prase. Jen jestli máš velké modré uši?“
„Samozřejmě,“ přisvědčil jsem.
Buk zajásal a setřásl několik bukvic.
„Jsi tedy krásné marcipánové prase. Vezmi si mých bukvic, kolik chceš. Budeš-li mít chuť přijď si zase!“
Poděkoval jsem a máchl křídly. Země se zavlnila a já pomalu plul kupředu, protože celý les se pomalu šoural opačným směrem.
Světla pomalu přibývalo. Pomyslel jsem si, že jsem se sotva vzbudil, a už abych šel zase spát. Ačkoliv bych byl brouzdal ještě chvíli trávou a užíval si kapek rosy, našel jsem si místo vystlané mechem a nafoukaným listím. Pohodlně jsem se uvelebil a obtočil si ocas kolem hrudi. Nedalo se nic, dělat. Když jsem se chtěl každé ráno vzbudit, musel jsem jít každý večer spát.
Otevřel jsem oči ve stejnou dobu, jakou jsem to činil každý jiný den, a hodiny mi daly zapravdu. Došel jsem do koupelny, vyčistil jsem si zuby, oholil se a oblékl se. Pak jsem se nasnídal a, jako obvykle, vyrazil jsem svou cestou do práce.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
