Quingar
Byl krásný letní den. Ptáčkové řvali na lesy, vítr si pohrával s korunami stromů a veškeří lesní obyvatelé si šli po svém jídle. Po svém jídle si šel i Quingar. Měl spadeno na krále zdejších laní, obrovského jelena. Nesmírně toužil pověsit si jeho lebku i s parožím nad dveře svého domu, ostatně ani jeho masem nepohrdne. Muž byl vynikajícím lovcem a tímto to chtěl ukázat celičkému světu.
Znali ho po celém městě. Všichni věděli, že je silný, obratný, nemluvný a nikdy se neopije, ačkoliv do sebe obrátí více korbelů než kdokoliv jiný. To bylo téměř vše, co o něm lidé stačili vypozorovat. Jinak od něj nikdo neslyšel jinou větu než: „Jo.“ a „Ne.“ I to pivo si objednával pouhým vztyčením prstů.
Quingar brzy dorazil ke studánce, kam chodil pít snad celý les. Už dříve si zde vyhlédl vhodný úkryt. Teď bude čekat tak dlouho, dokud jelen nedorazí. Nazpátek se pak toto majestátní zvíře ponese. Co by za to jiní dali.
Hodiny ubíhaly. Napít se přicházeli všichni od malých zajíců, přes divočáky až k ladným laním. I velký jelen, král zdejšího lesa, se nakonec vydal na pravidelný drink ke studánce. Napřed zavětřil a zkontroloval okolí. Když nikde nezjistil nic nepatřičného, sklonil se k chladivé vodě.
Quingar opatrně vykoukl zpoza úkrytu. Jelen stále nic nezpozoroval. Aby taky ano, vždyť lovec byl profesionál. Šíp vklouzl zcela bezhlučně do tětivy a luk se napjal. Když tu náhle…
Cililink!
„Ahojky, no ty jsi ale vyrostl!“ ozval se vysoký hlásek znějící jako panenka Barbie. Quingar se prudce otočil. Chystal se pronést dlouhou řeč typu „Padej!“ a vysvětlit potom dotyčnému ručně, že vyrušovat kohokoliv při lovu se prostě nemá. Jenže asi poprvé v životě neudělal to, co zamýšlel. Ve vzduchu před ním poletovala malá babka v růžových šatech. Ze zad jí vyrůstala titěrná křidélka a v ruce držela hůlku s hvězdou na konci. Osůbka se zasmála lovcovu překvapenému výrazu.
„Ty můj drobečku, já jsem přeci tvá dobrá víla!“
Jelen chtěl nejspíše vzít nohy na parohy a utíkat se stařenkou o závod, tohoto luxusu mu však nebylo dopřáno. V okamžiku ležel mrtvý na zemi. Pod hůlkou dobré víly se stáhl, vykostil, naporcoval a jako vrchol všeho se naložil do nějaké kořeněné směsi. Když už se zdálo, že je konec, naplátkované maso se srovnalo do velkých piknikových košů.
„Přeci se nebudeš tak namáhat, broučku! Vždyť jsem tě chovala, ještě když ses počůrával.“
Lovec byl stále v mírném šoku, ale při této představě se zachmuřil. Našel zpátky svou ztracenou rozvahu a přemýšlel, co dál. Nakonec usoudil, že bude muset použít nějakou delší větu.
„Byl můj,“ oznámil. Věta zahrnovala všechno, co chtěl říci.
„Já vím, ale co by si s ním dělal?“
Otázka vyžadovala nějakou další odpověď.
„Lovil,“ Quingar vyčerpal svůj stanovený limit slov na celý příští měsíc.
„No právě. Určitě by ti utekl a ty by ses za ním potácel po celém lese. Ne, ne. Rozhodla jsem se, že ode dneška budu nad tebou držet ochrannou hůlku a pomáhat ti. Tak, pá pá!“
Než si muž stačil rozmyslet jak zpacifikovat vílu, stařenka s tichým zacinkáním zmizela. Jedinou známkou její minulé přítomnosti byly velké koše ovázané růžovou mašlí.
Chvíli se mlčky pozorovali. Lovec a košíky. Pak si jeden z nich uvědomil, že někam zmizela jelení lebka s parohy, o kterou dotyčný tak stál. A zaklel.
Arcarcalimo, lidově Arcar, bylo nepříliš čisté a nepříliš velké město. Obyvatelé se tu znali všichni navzájem. Tedy až na mágy. Zdejší magická univerzita byla dost proslulá, a tak se tu střídaly desítky chlápků v potrhlých oblecích. Někteří tu sice byli nastálo, ale o jakém čaroději můžete říct, že ho znáte?
Jisté podivné věci a jevy jste tu mohli vidět na každém kroku. V tento den obzvlášť. Zdálo se, že se mágům nepovedl nějaký experiment. Pobíhali totiž všude okolo a uklidňovali dav. Někteří pomalu začínali tušit proč.
I přes zvýšený počet neobvyklostí všechny zaujal navracející se Quingar. Vyšel si na lov. To nebylo nic divného Ještě nikdy se ale nevrátil se dvěma obrovskými proutěnými koši. A pokud Arcarany nešálil zrak, byly na nich i růžové mašle. Jak podivné.
V univerzitní kuchyni vyvolal příchod Quingara velký ohlas. Nikdo z kuchařů netušil, co ho přimělo darovat koše plné výborně naloženého masa. Nikdo se ani neptal. Něco takového by bylo naprosto zbytečné.
Klepy klep, ťuky ťuk. Dva vztyčené prsty. Chvilka ticha. Nepříliš hlasité nespokojené zavrčení. Cinknutí korbele o pult. Prudký pohyb. Zvuk rychlého polykání. Cvaknutí mincí. Ťuky ťuk, klepy klep. Další dva prsty. Další chvilka ticha. Další zavrčení. Další korbel. Quingar vypadal, jako když chce pokořit rekord počtu vypitých piv za večer. Podivná zjevení v podobě víl jakéhokoliv druhu bylo třeba co nejrychleji utopit.
„Tak co tomu říkáš?“ zahlaholil náhle za Quingarem veselý mužský hlas. Hned na to se na vedlejší židli posadila objemná postava zakončená zaoblenou špičkou. Nahoře se leskla. Oslovený se ani neotočil. Záře pleše nově příchozího mu řekla zcela jasně, s kým má tu čest, jako kdyby to nebylo poznat už podle veselého zvolání. I tento muž byl po Arcaru dosti známou postavou. Pivo Pityon. Ve starém jazyce Pityon znamenalo malý. Celé jméno tedy Pivo Pityona dokonale vystihovalo. Byl pomenší, obtloustlý, naprosto plešatý a neskutečně upovídaný. Z tohoto důvodu si vybral Quingara jako společníka k sezení v hospodě. Nikdy totiž nic neřekl. Nebylo ani jasné, jestli Pityona vůbec poslouchá. Ale jemu to bylo jedno.
„Tys tu novinku ještě neslyšel?“
Opět žádná odpověď. On jí ani nikdo nečekal.
„Ty to fakt nevíš?“
Cvaky cvak, ťuky ťuk. Na stole se objevilo další pivo.
„Voni to tentokrát fakt pěkně proflákli! Nikdy bych...“ mluvčí se zcela nečekaně odmlčel. Ne na dlouho. „Vidíš to? Ty jo, vidíš to?“ Výkřik zněl natolik překvapeně, že donutil i Quingara zvednout hlavu. V krbu ve vyhaslém popelu stál malý mužíček. Měl červené boty, kalhoty, vestu, košili a podivnou čapku, jenž mu spadala přes jedno oko. Na výšku měřil přibližně půl metru, v pase také. Se supěním dotáhl do krbu několik polen. Navršil je do hranice a pak na ně trochu otráveně plivl. Polena vzplála. Mužíček je obešel, okázale ignorujíc všechny přítomné. Nakonec vkročil do ohně a zmizel.
„Jo, a přesně tohle se tu od rána děje pořád. Já jsem to říkal, mágové jsou úplně totálně potrhlí. To bylo hned jasný, že nejsou úplně normální, ale něco takhle zdupat, to už je trochu moc, ne?“
Quingar se na Pivo Pityona podíval. Toho nenadálý zájem překvapil natolik, že zapomněl, co chtěl vlastně říct. Jenže tichý muž už dnes viděl dvě velmi podivné postavy. Tedy, ještě o hodně podivnější než obvykle. A jedna z nich ho pěkně namíchla. Bylo by tedy dobré vědět, kdo za to může. Pak by tohoto dotyčného mohl jasně upozornit na to, že podobné pokusy se mu nelíbí.
„No...“ Pivo se pokusil najít zpátky svou ztracenou řeč. Náhle neměl chuť věci nijak komentovat. Snad poprvé v životě se mínil držet pouhých faktů.
„Mágové zase dělali nějakej z těch jejich podivnejch pokusů. No, a tak trochu jim to vybuchlo. Nic se nezničilo, jen... Tedy, jak bych to tak řekl...“
Quingarův pohled stále přetrvával. Pivo Pityon se ošil.
„Prostě se stalo něco, čemu moc nerozumím. A od té doby se začali po celém městě objevovat různí skřítci, víly, strašidla a podobný stvoření, co vo nich povídaj akorát starý báby a malý děti.“
Tak mágové. To byl trochu problém. Ačkoliv se Quingar považoval za nejlepšího lovce a bojovníka ve městě, v magii byly ukryty daleko mocnější prostředky, než mu skýtaly jeho zbraně. Byli to ale obyčejní lidé, takže se na ně dalo vyzrát. Podivní týpci bydlící na univerzitě mu tedy tolik starostí nedělali. Horší to bylo s bytostmi z povídaček. Jak chcete zabodnout šíp do někoho, kdo vám z ničeho nic zmizí před očima?
Přesto byl rozhodnut, že se současným stavem věcí musí něco udělat. Ona dobrá víla mu vážně nadzvedla mandle. Arcarané by mohli potvrdit, že životnost jedince, který Quingara namíchne, se limitně blíží k nule.
„No ale co to vidím?“
Vysoký hlásek vytrhl Quingara ze zamyšlení. Nad stolem se vznášela ONA. Široký úsměv na tváři, podtržený použitím velkého množství pudru. Lovec zatnul ruce v pěst a rozmačkal tak korbel plný piva. Tekutina se rozlila po stole a pomalu začala kapat Pityonvi na kalhoty.
„Alkohol je mor. To bys měl přeci vědět, ty můj broučku!“ usmála se dobrá víla a mávla hůlkou. Vylitá kapalina se náhle stala podivně čirou.
„Voda?“ zeptal se Pityon překvapeně sám sebe a čuchnul si k vlastnímu korbelu. „No fakt, no fuj!“
Quingar se zvedl a pokusil se uchopit vílu za krk. Ruka mu prošla prázdnem.
„Ale broučku, nebudeš se na mě přeci zlobit?! Jsem přece tvá dobrá víla!“ pokárala ho levitující osůbka a v obláčku třpytivých hvězdiček zmizela.
„Grrrrr!“ z Quingarovy hrudi se ozvalo temné zavrčení značící, že její majitel je nyní ve stavu maximálního vzteku. Pivo Pityon se posunul co nejdále. Lovec se vztekle vymrštil od stolu a namířil si to z hospody ven. Hrnul se po přímce on – dveře a nevšímal si ničeho, co stálo mezi ním a jeho cílem. Teď najde ty mágy, kteří za tohle všechno můžou, a pořádně si je podá.
Rozrazil dveře. Ještě setrvačností se vyřítil ven. Pak zůstal nehybně stát. Ulice byla plná podivných bytůstek. Skřítci, hejkalové, skřeti, elfíci a víly. Pohybovalo se zde i pár lidí. A každému za zády stála jedna z těch víl. Jednoho místního opilce ta jeho podpírala a odklízela mu z cesty různé překážky v podobě kamenů a slupek od ovoce, jak jich tak obvykle na rušné ulici bývá. Jinému zase pomáhala s těžce naloženým vozíkem, takže ubohý muž se mohl jen dívat, jak jeho kůň zmateně hrabe kopyty ve vzduchu, zatímco vůz tiše klouzal po vánku.
Vedle Quingara se přibatolil Pivo Pityon. Pleš se mu leskla více než obvykle a v rukou svíral korbel, ve kterém ještě před několika minutami vyprchával jeho nejoblíbenější mok. Přehlédl mlčky situaci a nakonec se upřeně zadíval na Quingara. Lovcovo chřípí se chvělo. Černé zorničky jeho očí se změnily ve špendlíkové hlavičky. Quingar měl rád staré pořádky. A pivo.
Ve městě zavládl nefalšovaný zmatek. Magické bytosti z něj vycházely zcela nepoškozeny naprosto nevšímavě. Horší to bylo s lidmi a s jejich majetkem. Výrazy zdomácnělých zvířat se stávaly stále zuřivějšími a zuřivějšími. Za pár hodin zdivočelo 23 krav na mléko a dvě určené na porážku, 14 volů v pokročilém věku, 4 cirkusoví býci, 172 ušlechtilých koní, 69 tupých a laxních oslů a 1582 lidí včetně několika kojenců.
Vším tímto rozruchem se hrnul Quingar, držíce si svůj směr jako rozbrzděný vůz. Při svém povolání lovce se často musel prodírat nepřístupným terénem. Nynější městskou džunglí proto proplouval s ladností a rychlostí rysa na lovu.
Za ním poklusával Pivo Pityon. Tlouštíkovi se už povedlo sejmout nespočet lidí, vozů a zvířat. Dokonce se mu podařilo narazit i do jedné dobré víly. Když se mu pokusila ubalit jednu výchovnou, objevila se jiná, pravděpodobně Pityonova, a pustila se s tou první do hádky. Dalo by se tedy říci, že i on postupoval celkem solidním tempem, ačkoliv o ladnosti se příliš mluvit nedalo.
Nakonec doprokličkovali až před mágskou univerzitu. Přestože zde se pravděpodobně nacházelo jádro problému, nebyla tu zcela paradoxně ani noha. Tedy, jedna ano, jenže Jednonohý Sid, ikona všech místních žebráků, se prostě nepočítá. Dveře budovy byly pootevřeny. Nevypadaly jako dveře, které zvou člověka k posazení u čaje. Tyhle se tvářily, jako že každému příchozímu přiklapnou jeho všetečný nos. Quingar toho nedbal. Protáhl se mezi dveřními křídly a ignoroval hluk, který způsobil Pityon při pokusu napodobit ho.
Ve vstupní hale bylo mágoprázdno. Veden jakýmsi vnitřním popudem, Quingar zamířil rovnou po schodech nahoru. V patře se nacházela velká síň, jež sloužila jako místnost pro kouzla všeho druhu. Její poničené zařízení vypovídalo o četných pokusech prozkoumat svět tajemné magie. Ovšem nepočetný zdevastovaný nábytek nebyl jedinou zruinovanou věcí v hale. Po jejím obvodu posedávali či postávali mágové. Někteří se ztráceli v obláčcích kouře, jiní ve velkých hábitech nebo v početných bradách. Jedno ale měli všichni společné. Stejně jako zbytek místnosti vypadali velmi unaveně.
Quingar napochodoval mezi mágy, jako by tam patřil. Když si byl jistý, že všichni postřehli jeho přítomnost, zastavil se a prohlížel si své magické spoluobčany namíchlým pohledem. Celkovou auru jeho zuřivosti jen poněkud narušoval Pivo Pityon, který za ním prskal, funěl a pokoušel se popadnout dech.
Mágové nikdy necítili potřebu nic vysvětlovat. Quingarův pohled byl ale velmi intenzivní a nejspíš také toužili trochu ospravedlnit své počínání, neboť tentokrát z toho bylo něco víc než jen obrovský kráter přes půl města.
Než se ale kdokoliv dostal ke slovu, v místnosti se objevila stařenka s křidélky a hůlkou. Quingar téměř zaúpěl při pohledu na tu známou a nenáviděnou postavičku. Dobrá víla mávla párkrát rukou. Všem mágům zhasly dýmky. Postavička zase zmizela. Několik mužů se pokusilo své tabákové výrobky znovu zapálit. Bezvýsledně.
„Mám chuť se politovat,“ zaskřehotal jeden z mágů. „Já ty víly fakt nesnáším!“
„Něco s tím udělejte!“ přikázal Quingar. Jednoho chlapíka zvuk lovcova hlasu překvapil natolik, že spolkl vyhaslou cigaretu, kterou jen tak ze zvyku žmoulal v puse. Ostatní se na chronického mlčouna překvapeně zadívali. Bylo to poprvé, co ho některý z nich slyšel promluvit.
„To bohužel nepůjde,“ povzdychl si jeden vous v hábitu. „Trochu jsme se bavili s vedlejšími realitami, a tak omylem jsme spojili tu naší s realitou pohádkových bytostí. Jim se nastalý stav bohužel líbí, takže náš neprozřetelný a nechtěný krok je nevratný. Ehm.“
„Já jsem to říkal, já jsem to říkal,“ zaúpěl Pivo Pityon zničeně. „Tenhle svět bude terorizován dobrými vílami!“
„Jo, i kdybychom věděli, jak všechno zase uvést do původního stavu, ty malý mrchy nám to stejně nedovolej.“
Muž se zakuckal. Nikdo neviděl Quingara se pohnout, i přes tuto skutečnost teď tiskl nebohému mágovi obrovský nůž na krk. Mozek postavený čelem k rychlé a nevyhnutelné smrti se rozhodl přemýšlet zběsilým tempem a okamžitě označil možnost začarovat majitele zbraně jako „v tomto případě rozhodně vysoce nevyhovující“.
„No, tedy, jak bych to tak, no, hm, samozřejmě, že jistý způsob by...“
Nůž z mágova krku zmizel stejně rychle, jako se objevil.
„Přípravy by ovšem trvaly poněkud déle, než...“
Vražedný pohled.
„Pokud bychom vynechali nějaké ty maličkosti, tak minimálně dva týdny...“
Další pohled zabijáka.
„Dva dny?“
Nesouhlasné zamručení.
„Dvě hodiny, hned s tím začnu.“
Na podlaze už nebylo kam šlápnout. Každičké místo pokrývaly podivné runy a zběsilé klikyháky. Tedy, až na kruh o průměru přibližně jednoho metru, kde stál Quingar. Mág sice do tohoto prostoru velmi nutně potřeboval nakreslit poslední vrchol pentagramu, nebyl ale psychicky schopen ho na tento fakt upozornit. Rozhodl se raději, že se kouzlo pokusí provést pouze se čtyřvrcholovým pentagramem, což sice vypadalo dost problematicky, ale zato nemusel Quingarovi nic říkat. Stejně nikdy nepochopil, k čemu tam tenhle podivný obrazec vlastně je.
Všechny malůvky ohraničoval velký kruh. V něm měla probíhat kouzla a veškerá komunikace s vedlejší realitou. Být v kruhu bylo tedy velmi nebezpečné. Mág však usoudil, že Quingara by se nejspíše bála dotknout i apokalypsa, a nechal ho tedy stát uprostřed všech kreseb.
Kouzlo vypadalo připraveně. Mág ještě rozmístil po obvodu kruhu klece s papoušky a připravil se na zaříkávání. Vypadal spíše, jako když ho někdo duševně týrá. Ignorovat Quingarovu přítomnost a nadávky jednoho z papoušků najednou bylo velmi složité.
Postupně se k mumlání přidávali další a další mágové. Nakonec se všichni shromáždili kolem kruhu a přidali své hlasy ke kouzlopádu. Magie se svíjela v křečích jako starý tuberák při záchvatu kašle. Převalovala se po síni sem a tam, pokoušejíc se zdeptat mágy natolik, aby se alespoň trochu zakoktali.
Několik papoušků zaskřehotalo. Pomíchaly se jim barvy na peří, takže vypadali ještě bláznivěji než obvykle. Hluk se zvyšoval a čáry na zemi se daly do pohybu. Kolem Quingara se stále nacházel prázdný nepomalovaný kruh.
Nakonec malby vybuchly. Když se křídový prach usadil, ptáci byli dočista oškubaní. Oškubaná byla i přední část rób všech přítomných mágů. Lovec zůstal naprosto nedotknutý. I ten prach jako by se mu vyhýbal. Jen nad hlavou mu chvilku zářila růžová aura, než se pomalu vytratila do neznáma.
Jeden mág vydoloval z četných záhybů svého roucha doutník a třesoucími se prsty ho zapálil. Vyfoukl do vzduchu obláček kouře. Všichni bez hlesu přihlíželi. Nikde žádná stará babka s křidélky a hůlkou.
„Podařilo se!“
„Jo, skvělá exploze!“
„Poflyfte, nefidíte někdo moje fuby?“
„Dokázali jsme to!“
„Jdu na pivo!“ rozléhaly se síní radostné výkřiky. Čím delší doba od výbuchu uplynula, tím jistější si všichni výsledkem byli. Nakonec i ti nejskeptičtější mágové začali považovat růžové světlo nad lovcovou hlavou za pouhou místní anomálii.
Také na Quingarovi se odrážela část všeobecného veselí. Na rozdíl od všech ostatních se ale zdržel jakýchkoliv zvukových projevů a vydal se na pivo mlčky, následován Pivo Pityonem, který halekal dostatečně za oba.
Město si zhluboka oddechlo. Zmizely všechny podivné bytůstky, všichni elfové a skřítci, a především veškeré existující dobré víly. Život se pomalu vracel do starých zajetých kolejí.
Byl krásný letní den. Ptáčkové řvali na lesy, vítr si pohrával s korunami stromů a veškeří lesní obyvatelé si šli po svém jídle. Po svém jídle si šel i Quingar. Měl spadeno na krále zdejších laní, obrovského jelena. Byl si jistý, že dnes už ho konečně dostane.
Hodiny ubíhaly. Napít se přicházeli všichni od malých zajíců, přes divočáky až k ladným laním. I velký jelen, král zdejšího lesa, se nakonec vydal na pravidelný drink ke studánce. Napřed zavětřil a zkontroloval okolí. Když nikde nezjistil nic nepatřičného, sklonil se k chladivé vodě.
Quingar opatrně vykoukl zpoza úkrytu. Jelen stále nic nezpozoroval. Aby taky ano, vždyť lovec byl profesionál. Šíp vklouzl zcela bezhlučně do tětivy a luk se napjal. Když tu náhle…
Cililink!
„Ahojky!“
