Alasëa

Těžko říci, kde se ve mně onen nápad vzal. Snad že s tím přišli všichni okolo. Možná jsem jen měla dojem, že by mi něco mohlo utéct. V každém případě jsem se rozhodla využít té osmnáctky, kterou jsem nyní mohla vpisovat do kolonky „váš věk“, a rozhodla se udělat si řidičák.

Společně s kamarádkami jsem se z těchto důvodů uchýlila do autoškoly, jejíž majitel si pro nás přišel až do gymnázia. Vyfasovali jsme si přihlášky a uspořádaly něco na způsob válečné porady. Bylo to velmi jednoduché.

„Vypadá docela sympaticky praštěně,“ zhodnotila jedna z mých kamarádek velkého řidičského mistra. V tomto okamžiku bylo naprosto jasno.

 

Zaplatila jsem poplatek u lékaře, vydolovala z kasičky peníze z brigády. Brána do světa řidičského umění se pod přinesenými dary ochotně otevřela. Nastal maraton hodin teorie a praxe. Dříve, než jsem si odnesla jakékoliv užitečné poznatky, jsem zpozorovala jednu podstatnou věc. Rychlost dvacet až třicet kilometrů za hodinu se na sedadle spolujezdce zdá slimáčím tempem. Za volantem se to ovšem dosti razantním způsobem změní. Také nechuť zmačknout plynový pedál na rovině a pustit ho v křižovatce by stála za bližší prozkoumání.

 

 

Jízda mezi vesničkami se zdá při zpětném pohledu jako klidovka. Zvláštní je, že i přes to mi bylo zatěžko řadit, zatáčet a blikat. Kdyby to bylo bývalo možné, asi bych se bez toho obešla. Začala jsem si vážit pana mistra, a zvláště jeho odvahy. Sedět v autě s někým takovým jako jsem já na místě řidiče, k tomu je potřeba obzvláštní dávka kuráže či alespoň opravdu vysoká životní pojistka.

Největší problém ale zůstával zpočátku nenápadně skrytý. Ukázal se až při velmi jednoduchém příkazu typu „tady pojedeme doprava“. Interval mezi okamžikem, než tato tři slova doputovala do mého vyděšeného mozku, a momentem, kdy jsem si uvědomila, která z těch dvou různých stran je ta pravá, se oproti normálu několikanásobně prodloužil. Vzhledem k tomu, že i v obyčejné situaci mám s určením stran problém, v autě jsem každou chvíli blikala na jinou stranu a děsila přepínáním směrovek všechna auta na dohled.

 

Jízdy první části výcviku ze začátku trvaly celou věčnost. Pohled na hodiny na palubce, které jen pomalu a neochotně měnily čísílka na ciferníku, mě pokaždé iritoval. Ještě hodinu. Ještě padesát minut. Ach jo, jak to mám asi tak přežít?

Později se oněch devadesát minut stalo takovou průměrně dlouhou jízdou. Bylo to tak akorát.

Nakonec mě ovšem začal pohled na ta zářivá zelená číslíčka iritovat znovu. Ještě před chvílí mi zbývala hodina. Jak to, že je to teď jenom dvacet minut? To není fér!

Neměla jsem dojem, že bych jízdu zvládala nějak bravurně. Jednoduché to rozhodně nebylo, ale vždycky tam byla nějaká mistrova trefná poznámka či historka, kterou jsem pak mohla ještě pobavit po příchodu domů své okolí.

 

Poznenáhlu jsem jezdila na stále frekventovanějších a frekventovanějších silnicích. Moje věčná třicítka pomalu ale jistě přestávala stačit. Problém s mým šnečím tempem začínal nabírat na rozměrech.

V našem volebními plakáty zapláceném městě se nachází jedna široká ulice, honosící se jménem Evropská. Co je na ní tak světového to netuším, ale je zde povolená sedmdesátka a hned po přejetí tabulky s názvem města lze samozřejmě jet rychlostí ještě o dvacet vyšší.

Těžce zkoušený Chevrolet se mnou a panem mistrem na palubě jednoho dne opustil prostorný kruhový objezd směr matička Praha a vydal se na strastiplnou pouť po ulici Evropy.

Trochu jsem se v sedadle nahrbila a opatrně položila pravou nohu na plynový pedál.

Podle mého dojmu už jsme museli přetočit tachometr. To nejhorší ale ještě mělo přijít. Minuli jsme ceduli označující konec města.

Seděla jsem shrbená a zamáčknutá do sedadla a oči mi vyšplhaly snad až nad vrchol kosti čelní. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem se vůbec v posledních několika minutách hrůzou nadechla.

„S rostoucí rychlostí se zorné pole řidiče co?“ zkusil pan učitel moje teoretické znalosti.

„Zužuje,“ pípla jsem vyděšeně.

„Správně, a zorničky se rozšiřují. Ho, ho, ho,“ pronesl pan mistr s klidem, který jsem v nastalé situaci nebyla schopna pochopit. Já jsem musela po jízdě doma spořádat větší množství sladkostí, abych se alespoň trochu uklidnila.

Nakonec jsem se po taktéž velmi dramatickém odbočování – musela jsem totiž zpomalit o nějakých osmdesát kilometrů za hodinu a zařadit tři stupně zpátky – dostala s úlevou alespoň na chvíli do úkrytu přilehlé vesničky.

 

Dny utíkaly. Asi po měsíci se přiblížila hodina závěrečných zkoušek na dosah ruky. Při poslední jízdě jsem vyjížděla z řady zaparkovaných vozidel bez blikání a pokusila se zařadit bez použití spojkového pedálu. Krize dorazila v plné síle.

 

Nastal předvečer P. Přesně za dvanáct hodin a 21 minut mě čekaly řidičské zkoušky. Přestávala jsem být v reálném životě použitelná. S mumláním „nepanikař, proboha, určitě to zvládneš“ jsem se plížila bytem a děsila své spolubydlící. Neuklidňovala mě ani stále znovu se objevující hláška na počítači, která mi oznamovala, že se mi podařilo úspěšně složit zkouškový test, už asi po dvacáté za posledních pár dní.

Tréma nepomíjela. Moje obvyklá žravost zmizela někdy kolem půl šesté odpolední, kdy jsem se vrátila s poslední jízdy s pocitem v dolní části sinusovky, která mi v mé vlastní hlavě utužovala představu, že nemám šanci autoškolou prolézt, natož potom profištět závratnou rychlostí necelých padesáti kilometrů v hodině.

Marně jsem se snažila vzpomenout si na nějakou situaci, kdy jsem se cítila podobně. Napadla mě jen chvilka tak půl minuty před vystoupením na koncertě, kde jsem měla hrát nějaké klavírní sólo. Takhle jsem nikdy nešílela ani před testem z angličtiny, kde se pohybuji mezi hodnocením „je úplně blbá“ a „je to s ní ještě horší, než jak to na první pohled vypadá“.

Nepomáhaly ani osvědčené metody. Klavír, pokusy o gymnastické prvky či zuřivé klepání do klávesnice pro tentokrát nesplnilo svůj účel. Po celou noc jsem se pak pokoušela udržet auto na silnici v nezvladatelné rychlosti.

 

Nastalo ráno. Bylo to přesně v ten okamžik, kdy se mi podařilo trochu se uklidnit a pomalu usnout. Jako mrtvola jsem opatrně vstala, oblékla se a sfárala do kuchyně na snídani. Při čištění zubů jsem si omylem vrazila kartáček téměř až do žaludku. Ruce sebou totiž čas od času nekontrolovatelně zoufale trhly.

Náhle jsem zaslechla v rádiu písničku svého mládí. Buráky. Dala jsem se do zpěvu a pokoušela se ilustrovat text scénickým tancem. Bratr, kterého přilákal můj jekot, nejvíce ocenil loupání buráků za pochodu.

Ke konci písničky se v kuchyni objevila i mamka. Dívala se na mě trochu zvláštním pohledem, a tak jsem se rozhodla jí prakticky ukázat, co mě to vlastně čeká. Po řazení, brždění, zatáčení, couvání a parkování už jsem měla plnou pozornost svého malého publika. Původní pantomimu jsem se rozhodla doplnit více či méně věrnými zvuky auta, které celou situaci vhodně dokreslovaly. Nakonec přišla na řadu vrcholová scénka Krize na Evropské, kterou jsem zprostředkovala i s rozhovorem mezi mnou a mistrem a všemi stupni zděšeného výrazu. Hned po skončení ukázky mi bylo navrhnuto, abych ji předvedla i panu komisaři, že bych třebas ani nemusela na jízdu. Nápad by asi zafungoval, i když z cela jiného důvodu, než s jakým původně počítal. Rozhodla jsem se neřídit se jím, neboť se mě náhle zmocnil podivný klid. Aby taky ne, zopakovala jsem si většinu tras, kterými bych se mohla ten den prořítit.

 

Mistr s komisařem dorazili k autoškole o něco pozdě. Buráky ale stále duněly v mé hlavě, a tak mě to nějak zvlášť nerozházelo. Pátravým pohledem jsem zpražila zkoušejícího. Zatím nevykazoval žádné známky podlosti. Trochu mě to potěšilo.

Ne nadlouho. Ukázalo se, že úřady a jejich osoby jsou pomlouvány odůvodněně, neboť komisař nemohl ze svého notebooku spustit teoretické testy díky chybějícím instalacím. Mistr nás tedy všechny naložil do vozu a odvezl na úřad. Napřed jsem párkrát zvedla oči v sloup a pak jsem přeci jenom začala být trochu nervózní. Učitelova učební místnost by mi byla i se svými pomalejšími počítači daleko příjemnější než jakkoliv vybavený úřad. Nic se s tím ovšem nedalo dělat, a tak jsme po sobě s ostatními žadatelkami o řidičský průkaz skupiny B alespoň házely zoufalé pohledy.

 

Zmatení dostoupilo vrcholu, když nás komisař posadil za počítače. Stvořily jsme škrábanec na úřední listinu a klepající se myší najely na políčko spustit test. Přišla půl hodina pravdy.

Já jsem měla vše vyplněno asi za pět minut. Pak jsem si jednou prohlédla všechny odpovědi. Poté jsem si je přečetla znovu, důkladněji, a nad všemi se ještě pořádně zamyslela. Následovala zběžná prohlídka všech otázek. Hned za ní kontrola, jestli jsem opravdu odpověděla na všechno. Pak jestli jsem opravdu zatrhla tu možnost, kterou jsem chtěla.

Po dvacetiminutovém opakovaném rozboru všech otázek, aniž bych změnila jakoukoliv odpověď, jsem se odhodlala ukončit test. Než si to program všechno přelouskal, málem jsem se sesunula ze židle. Nakonec se na obrazovce rozsvítilo velké zelené políčko. Nikde nebylo ani stopy po červené barvě. Nejevila sebemenší snahu se někde objevit. Postupně si tento fakt probojoval cestu mýma očima až do hlavy. Prošla jsem první částí zkoušky s neposkvrněným štítem. Potlačila jsem chuť na radostné zvolání a ovládla touhu pobíhat nadšeně dokola po místnosti. Komisař se zdál náhle o něco sympatičtější.

 

Vyšly jsme před budovu a moje dvě spolutrpitelky si i s mistrem zapálily. Já jsem si žádné podobné uklidnění dovolit nemohla, hlavně z toho důvodu, že já a cigaretový kouř jsme na stálém válečném tažení. Nakonec se před úřadem zjevil i zkoušející a taktéž si zapálil. Po očku jsem ho sledovala, částečně zaměstnána snahou nespadnout ze schodů, ke kterým jsem stála zády. Náhle jsem se zarazila a podívala se na komisařovu tvář pozorněji. Zdálo se mi to, nebo ne? Opravdu, nebyl to jen výplod mého vynervovaného mozku. Muž, jenž držel v rukou náš osud, se opravdu párkrát pousmál, nejspíše v důsledku něčeho, co poznamenal mistr. Konverzaci jsem nebyla schopná sledovat, tento veledůležitý fakt mi ale neutekl. No vida, je to taky člověk, pomyslela jsem si, ono to snad nakonec nebude tak hrozné.

 

Šla jsem na jízdu až jako druhá. Byl tudíž čas probrat všechno možné s poslední členkou našeho týmu. Trochu mě to uklidnilo, i když ne na dlouho. Jakmile se před úřadem objevilo auto autoškoly, málem mi zaskočila sušenka. Kromě komisaře a mistra se v něm nikdo nenacházel. Obešlo mě zlé tušení a já se s neblahým pocitem pomalu přesunula do auta.

Zpočátku vše vypadalo celkem dobře. Až do čtvrtých semaforů, které jsem projela na oranžovou. Bylo to sice s chlupem, ale přesto. Ó ksakru, ty pako, teď poletíš, zaúpěla jsem v duchu. Idiote, idiote!

I druhý kruhový objezd se ukázal problémem.

„Druhým výjezdem,“ přikázal mi neutrálním tónem komisař. Snažila jsem se nepodlehnout panice. Ačkoliv se po těchto ulicích pohybuji už osmnáct let, ještě pořád si nepamatuju, kolik výjezdů kde je. Jako záchrana se ukázala návěstní tabule. Budiž pochválen ten, kdo je vymyslel! První odbočka benzinka. S relativním klidem jsem prosvištěla hned následujícím výjezdem.

„To byl první výjezd,“ oznámil mi komisař ledovým hlasem. Měla jsem chuť rvát si vlasy. Jen jsem čekala, kdy už mě z auta vyhodí.

Ona chvíle pořád nepřicházela. Zato přišel kanál. Hups, auto poskočilo. Proboha, dávej pozor, ty tupče, zanadávala jsem si. Hop, další kanál. Ksakru. A další. Ááá! Myslím, že mi uniklo tiché zaúpění. Částí jsem trpěla za samotné auto a částí, samozřejmě tou větší, sama za sebe. Tohle mi prostě nemůže projít.

Nakonec jsme se dopletli znovu před úřad a minuli jsme všechna problémová místa, aniž bychom do nich zamířili. Svitla mi jiskřička naděje, která uhasla v okamžiku, kdy se mi nepovedlo na první pokus zaparkovat do mezery, která musela být tak dvakrát větší než naše auto. Když se mi to konečně podařilo, vypadla jsem z auta, téměř neschopná postavit se na nohy.

Komisař vylovil svazek kartiček s otázkami z konstrukce a já si dvě vytáhla. Mé krátké vysvětlení principu ABS prošlo bez jakýchkoliv doplňujících otázek. Pojistky se ale ukázaly horším soupeřem. Nemohla jsem si náhle vzpomenout na slovo spotřebič, a tak jsem si vypomohla slovem zařízení. To se komisaři nelíbilo.

„Jak se tomu říká?“ zeptal se.

„... lednici, mrazák, lampu...“ navázal mistr na výčet domácích zařízení. Začínala jsem z toho jít do vrtule.

„No, a když fungují na elektřinu, tak jsou jaké?“ komisař se nejspíše začínal dobře bavit.

„Elektrické spotřebiče?“ zkusila jsem to.

Upřela jsem na něj pohled, jaký mám obvykle vyhrazený jen pro učitele chemie, když nejsem schopná pochopit jeho otázku.

„No přeci elektrospotřebiče!“ zvolal komisař vítězně. Ano, to byl veledůležitý pojem ohledně funkce pojistek. Nijak jsem to nekomentovala a raději jsem čekala, jestli se po mně ještě něco bude chtít.

Chtělo se.

„Bývají na nějakém suchém a čistém místě, například tady u toho auta...“ nebylo mi souzeno dopovědět.

Moje zmatení dostoupilo vrcholu. Co za obecnější místo by si ještě přál?

Představila jsem si obvyklý uzavřený obvod se zdrojem a žárovkou. Nikdy jsem si nebyla vědoma toho, že by měl začátek, protože pokud má fungovat, musí vlastně tvořit kruh. Byla jsem si však jistá tím, že takováto odpověď nebude správná.

„Zdroj?“ zkusila jsem to.

Už jsem to pomalu začínala chápat.

„Mezi zdrojem a spotřebičem,“ oznámila jsem lehce vítězoslavně.

Bylo to tak. Logická dedukce mi přinesla úspěch.

Pohlédla jsem z komisaře na mistra a zase zpátky. Ani jsem se nepohnula a nebyla jsem schopna vydat jediného slova.

„No už můžete jít!“ zahlaholil mistr.

Znovu jsem si oba dva přeměřila překvapeným pohledem a došlo mi, že jsem to dala. Dala! Měla jsem chuť obejmout mistra za to, že mě to naučil, a komisaře za to, že ten můj výkon vzal. Nakonec jsem se zmohla jen na tiché jo! a rychle posbírala svoje věci z auta. Zmateně jsem se rozloučila a vratkým krokem se vydala směr domov.

 

Zkoušky byly úspěšně za mnou. Teď přišla na řadu ta obtížnější část úkolu. Vymámit z taťky klíčky od hýčkaného vozu.