Alasëa

Les byl stejně tichý a pokojný jako obvykle. Avšak dnešního dne byl cítit spíše podlým vyčkáváním než poklidností, skrýval temné stíny plné zloby místo zelených úkrytů pro plaché zraky laní.
Les sám však za nic nemohl, jeho větve byly vlahé stejnou čerstvostí jako jiné dny a šumění korun dotýkajících se nebe bylo stále jen slabým šelestěním. Jen oči, které vyhlížely postrašeně zpod dlouhých řas, byly dnes jiné. Větší, temnější a plné skryté bolesti, stejně jako dívka, která jimi okouzlovala okolní svět. Les ji znal už dlouhá léta a obdarovával ji vším, co jeho náruč kdy mohla nabídnout, ale nyní byla jen těžko k poznání. Dlouhé tmavé vlasy, jindy tak pečlivě svázané do copu, se jí dlouhým během zacuchaly a utvořily kolem hlavy černou korónu. Na tváři se střídala červeň běhu s bledostí strachu a rudá něžná ústa lapala po dechu.
Tasuil se prodírala skrz větve nízkých stromků a dál si trhala a špinila své šaty paní z Cruaru, vesnice schované v horách jako zajíc krčící se mezi hroudami v poli. Nikdy dříve by si nepomyslela, že to může dojít až tak daleko, avšak nyní už neměla dál sil bojovat s těmi, kteří jí vlastně měli pomáhat. Útěk nepřinese zajisté nic dobrého, tím si byla jistá, ale zbaví ji Farika a dodá její duši potřebný klid.
Před lety bylo vše o mnoho hezčí. V celém Cruaru nebylo větší a bohatší rodiny, než byla Rachirova. Janos Rachir, Tasuilin otec, si dokázal svou moudrostí a pílí získat úctu celé vesnice a dost bohatství na to, aby mohl rozšířit svá pole až daleko za humna a pořídit si několik povozů, tak aby mohl začít obchodovat i s městy a vesnicemi vzdálenými celé týdny chůze. Zcela bez odporu a naprosto přirozeně se stal hlavou, starostou poslouchaným všemi. Díky tomu si mohl vybrat tu nejhezčí dívku ze všech, a také to samozřejmě udělal. Zvolil si správnou, protože mu brzy porodila dvojčata, dcerku a chlapce, a brzy po nich následovala další děcka. Tasuil se narodila první, jen malý okamžik před Farikem, a to ji navždy postavilo do role první, té, která bude rozhodovat o celé rodině, až k tomu jednou nadejde čas.
A čas opravdu nadešel. V té době, kdy zemřel Janos, už jeho žena nežila, a tak Tasuil zůstala nejen sama v čele, ale také bez podpory v týlu. Stala se paní, avšak stála mezi muži s tvrdým a ctižádostivým bratrem po boku. S Farikem se od mládí neměli rádi, snad právě proto, že ona byla starší, a bratr teď dělal vše proto, aby svou sestru pokořil. Nejstarší žijící muž rodiny měl vždy právo vybírat dívkám ženicha, nejstaršímu členu rodiny nikdy nikdo nesměl nařizovat. Boj o to, jestli je silnější právo Farikovo zbavit se sestry vhodným sňatkem nebo právo Tasuil vzít si jen toho, koho chce, byl každým dnem ostřejší a barvil jejich životy do temně rudé.
Dívka znovu klopýtla o kořen stromu a pevně stiskla zuby, aby jí neunikl ani jediný povzdech. Její duše byla silná, silnější, než by si kdokoliv pomyslil, ale nyní se už cítila ze všeho příliš unavená. Měla stát nejvýše, ale dobře cítila nespokojené pohledy všech mužů. Nikdy nemá šanci zvítězit nad jejich pýchou a nadřazeností.
Větve vzpurných jehličnanů Tasuil jen neochotně uhýbaly z cesty, ale dívčina si vytrvale stála na svém, až ji les konečně propustil. Pár kroků před ní prozpěvoval přes kameny široký potok. Vzdala svůj boj, šuměl, jde hledat místo, kde by život nebyl tak tvrdý.
Tmavovláska unaveně potřásla hlavou a zula si botky. Ladným krokem protančila mezi obroušenými kameny, kde bylo mělko, a nabrala vodu do dlaní. Třpytila se jako tekuté zlato, čistší než nejvzácnější diamanty, chladná jako první jarní den, kdy slunce jen velmi opatrně vykoukne zpoza mraků.
Opět ponořila ruce do vody, avšak náhle její pozornost upoutal pohyb uprostřed spěchající bystřiny. Jiskřila desítkami stříbřitých rybích těl vyskakujících vysoko nad kameny. Byl čas, kdy pstruhové postrkováni odvěkým pudem táhnou tam, kam spěchali i ti před nimi. Nyní každý jeden vydával veškerou svou sílu do prudkých rozmachů ocasní ploutve, skákal znovu a znovu, dokud se mu nepodařilo zdolat překážku, aby pak mohl překonat další. Voda vřela odvěkým bojem ryby a živlu.
Tasuil se zahleděla do rybího vzdoru, nedbajíc namočených šatů. Rozstřikující se kapky byly plné odhodlání a odporu, vytrvalosti a síly. Ryby se rvaly s nepřízní všeho okolo a nenechaly se odradit.
Proud těl jako by neměl konce, ale posléze přeci jen o něco zeslábl. Dívka ho stále sledovala, bez hlesu a naprosto nehybně. Když pak tok ryb ustal, otočila se a vydala se zpět. Ryby se mohly rvát bez přestávky o svůj osud. Nebylo důvodu, aby to nedokázala také.
Les byl znovu tichý a dobrý.