Hopkové
3. 10. 2011
Přišlo další ráno, jako obvykle doprovázené dotěrnými slunečními paprsky a skuhravým kokrháním postaršího kohouta. Bylo to to jediné, v čem mu mladší kohouti netoužili konkurovat. Vzdal tedy honbu za slepicemi, kterým by mohl předat část své genetické informace, a všechnu svou zbývající energii věnoval vyluzování nelibých zvuků těsně po ránu. Ačkoliv fanfára příliš nepřipomínala ono věhlasné kykyryký, neprobudila by snad jen mrtvého, což byl pravý účel toho všeho. Plešatící kohout zanechal buzení až v okamžiku, kdy mu byla nasypána malá hromádka zrní. Okamžitě se na ní vrhl, aby ji spořádal dříve, než to za něj udělají jiní. Jeho malému slepičímu mozečku to přinášelo cosi jako uspokojení.
Chraptivé zvuky ovšem nepřinášely radost ani ostatním pidimozečkům, natož potom vesničanům, pro které to znamenalo další zatracené ráno. Ne, že by snad nežili rádi, ale proč se k sakru musí každý den ráno vstávat? Znamenalo to totiž, že bude třeba zase až do večera pracovat, takže z toho dne vlastně nic moc nemáte. Když už se stmívá a je po práci, zapadne slunce a není se čím bavit. Možná i to bylo důvodem stále se zvětšující místní lidské populace. Co jiného taky máte po večerech dělat?
Daren vstal z postele jako obvykle s hudrováním a snažil se poskakováním po jedné noze obléct do jednoduchých plátěných kalhot. Když se mu to hned nezdařilo, kopl vztekle do bočnice postele a narazil si palec. S novým námětem na klení se konečně nasoukal do vzpurného kusu oblečení a přehodil přes hlavu volnou tuniku. Do místnosti vesele pomrkávalo sluníčko, jen občas přeběhl po stěně stín, to jak někdo přešel venku pod oknem.
S hlasitou imitací rozličných nechutných zvuků vyrazil shánět si snídani. Dospívání bylo obdobím mnoha rozporů a častého podivného chování, čehož byl Daren zářným příkladem.
„Koukej toho nechat!“ ozval se náhle rozčilený hlas z druhé strany nízkého domku. Dorostenec ještě jednou pořádně zachrochtal a vyrazil raději ze dveří, aby unikl z dosahu otravného peskování.
„Hažarte!“ ozvalo se ještě za ním, ale chlapec už tomu nevěnoval ani minimální pozornost. Veškerou totiž obrátil k hopkům ve snaze najít nějakého, co by nesl něco k jídlu. Když spatřil jednoho s ošatkou houstiček, rychle mu je vytrhl a nic nedal na kvílení malého tvorečka.
Hopkové byly malá, lidem podobná stvoření, kterým stačila k životu malá místnůstka, a dokázala si obstarat jídlo, oblečení i všelijaké hračky či ozdoby, po kterých zatoužila. Jejich šikovné malé prstíky vytvořily vše, co mohl takový hopka potřebovat. Byli to také tvorové hloupí a snadno utlačitelní, což byl také ten důvod, proč byli utlačováni. Tedy, když měli hopkové něco, co chtěli lidé, prostě jim to vzali.
Obraný hopka znovu zakvičel a natáhl hubenou ručku po ošatce, která vypadala být snídaní pro půlku hopské vesničky.
„Uhni, blbe,“ strčil do něj Daren a zvedl ošatku výš, aby na ní stvoření nedosáhlo. „Na hopky kašlu.“ Aniž by si ho dál všímal, zamířil do bezpečí zahrady, aby se schoval na tak dlouho, než mu dojde snídaně a bude muset jít pracovat. Pitomci jedni, brumlal si pro sebe a zakousl se do houstičky.
Uplynula asi půl hodina. Daren dále relaxoval na jedné z příhodných větví staré jabloně, když se na zahradu vplížil malý rozcuchaný stín. Ačkoliv vypadal skoro jako jeden z hopků, on by si rozhodně nic vzít od Darena nenechal. Stín se nakonec došoural až k jabloni a vzhlédl vzhůru. Se spatřením bosé nohy se na tvářičce malého bratříčka rozprostřel blažený výraz.
„Mamíí! Daren je na zahradě a nepracujé!“ ječivý hlásek prořízl ticho a rozbouřil krev v těle nachytaného lenocha.
„Dej mi pokoj,“ utrhl se na rušitele a hodil po něm nezralé jablko.
„Sedí na stromě a háže po mně jabká!“ pokračoval žalobníček dál se zjevným potěšením.
„Už ať jsi dole!“ zahromoval mužský hlas od okna a Daren si otráveně povzdychl. Siesta pro tento den skončila, táta ho teď nespustí z očí.
„Aby tě Nedotknutelní vzali,“ zahudral směrem k bratříčkovi, kterého se to ovšem vůbec nedotklo. Vesele poskakoval pod stromem a dával pozor, aby se držel v dostatečné vzdálenosti od prozrazeného příbuzného.
„A hele, proč se jim vlastně říká Nedotknutelní?“ zeptal se, když už Daren téměř slezl ze stromu. „To že se jich jako nikdo neodváží dotknout?“
„Ne, spíš je ještě nikdo nedokázal praštit,“ odvětil a znuděně se vydal směr pole.
Dřina se v letním vedru neúprosně táhla. Slunce spalovalo Darenova záda a vykřesávalo mu z horké kůže kapičky potu. Starost o plodiny patřila mezi nejméně oblíbené chlapcovy činnosti, stejně jako veškerá ostatní práce.
Konečně se však ta odporně žhavá věc usídlila přesně nad lidskými hlavami a dala tak všem jasně najevo, že přišel čas jídla a krátkého odpočinku.
„Óóběééd!“ ozvala se náhle rajská hudba a Daren radostně odložil motyčku. Co se týče stravování se, byl vždy na místě mezi prvními. Vyrazil s náhle získanou energií zpět k domovu.
Kdosi si dal práci s tím, aby stůl a židle dopravil na zahradu do stínu statné a košaté jabloně. Na bělostném ubruse byly nyní vyskládány talíře a příbory pro celou rodinu. Uprostřed trůnil hrnec s polévkou a zapečené brambory s masem.
„Mňam,“ mlaskl Daren současně se svým mladším bráškou a oba se pokusili sednout si na stejnou židli. Jejich vzájemnou při nakonec rozsoudil až záhlavec.
„Tedy matko, to to voní,“ nasála vzduch hlava rodiny a okamžitě zapomněla na nezvedené syny. „Nalij mi plný talíř.“
Jen co se naběračka ponořila do husté polévky, za obědvající rodinou se rozvlnil vzduch.
„Hele, tyjo, cejtíš to?“ optal se jeden hlas.
„Mhm,“ nasál vzduch druhý. „Zapečený brambory.“
„Se spoustou masa. Tipuju hovězí.“
„Jo, souhlasim. Dáme si?“
„Že váháš!“
Krátký dialog obědvající vyděsil. Všichni vyskočili od stolu a matka uchopila hrnec do ruky.
„To jsou ti zatracení Nedotknutelní!“ zaklel otec a sápal se po pekáči.
„Uhni, blbe,“ odstrčila ho jedna z nově se objevivších postav a sebrala brambory ze stolu. Ignorujíc otcovy pokusy zmocnit se jich je zvedla nad hlavu. „Na tebe kašlu.“
Další poněkud mihotavé stvoření vyrvalo matce polévku z rukou. Pitomci jedni, zabručelo si pro sebe a pak i se svým kamarádíčkem zmizelo.
Na stole zůstaly stát pouze talíře a jediný zbytek polévky pomalu odkapával z naběračky.
„Drzouni drzí, že se nestyděj, ty hnusákové!“
„Parchanti!“
„Zatracený mizerové!“
„Zlotřilí bídáci!“
„Bídní zlotřilci!“
Navzájem si přizvukovali a nadávky padaly jedna za druhou, ani jedna však nepřivolala zpět ztracený oběd.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
