Alasëa

Mnoho z vás již jistě okusilo zimních radostí v podobě dlouhých úzkých prkének zvaných běžky. Název je to dosti zavádějící protože na běžkách se neběhá, jen chodí či bruslí a také případně padá. Ti z vás, kteří si čas od času vyjdete s tímto prapodivným vynálezem ven, jistě víte, že ať už jedete z kopce či do kopce, všude je připraveno bezpočtu nástrah číhající na běžkaře.

Základem obrany proti všem protivenstvím je správná technika. Při pochodování do kopce je téměř jedno, jaký styl použijete, jen když vám běžky nesklouzávají neustále směrem dolů, avšak při jízdě s kopce se vyskytují nějaké ty problémy navíc a navrch je ještě musíte řešit daleko rychleji, a proto se nyní na některé sjezdové techniky zaměříme.

Nejprve by možná bylo dobré říci, co to vlastně je to běžkování. Stopařův průvodce po galaxii říká o létání, že celý fígl je v tom praštit sebou o zem a netrefit se. Tuto poučku můžeme s klidem aplikovat i na běžkování jakožto dlouhodobě (v ideálním případě nekonečně dlouho) odkládaný pád na nos. A protože pokaždé padáme na jinak starém a umrzlém sněhu a na kopcích s různým sklonem svahu, je nutné využívat i několik různých sjezdařských technik.

Na začátek je dobré si také uvědomit, že běžky nejsou lyže a celkově je to nástroj dosti zrádný. To vše znamená, že při sjezdu na běžkách neexistuje nic jako bezpečný způsob jízdy či ďábelsky rychlý způsob jízdy. Existuje prostě jen způsob. Toť vše.

Také často využívané plužení je obvykle neúčinné a pokud se na něj spoléháte, může se snadno stát, že se velmi rychle stanete neovladatelnou střelou řítící se stále se zvětšující rychlostí popředu kupředu (příp. pozadu kupředu či jinou stranou kupředu, záleží na tom, jakým směrem padáte), proto je nejlépe využít jiných modernějších technik.

Zajisté nejjednodušší sjezdařskou metodou je tzv. slípka, podle některých amatérů přezdívaná také jako močící slepice. Je vhodná na mírně až středně prudké kopce, podmínkou je kvalitní hluboká stopa. Tato technika je fyzicky nenáročná, není potřeba věnovat jí příliš pozornosti ani tréninku a zajistí vám dostatek času na pozorování romanticky laděného zasněženého okolí.

Na začátku kopce se zastopíte (= vstoupíte/vjedete do stopy), poté si sednete na bobek a hůlky si opřete o kolena tak, aby se řemínky okolo vašeho zápěstí napjaly a vy jste se o hůlky vzpříčené mezi vaším zápěstím a vašimi koleny vůbec nemuseli starat. Stopa povede vaše lyže bezpečně kupředu a vy si budete moci v sedě odpočinout.

Jediné problémy, které mohou při jízdě tímto způsobem nastat, je náhle nekvalitní stopa, která vás odhodí do příkopu, příliš prudký svah, který vám udělí nadkritickou rychlost, a pozůstatek po psech umístěný přímo ve stopě. Problémem také může být, pokud chcete ze stopy v půlce svahu vystoupit, ovšem úspěch této složité operace závisí pouze na tom, jestli se umíte správně vystopit (= vystoupit/vyjet ze stopy), což už nepatří ke sjezdařským běžkařským technikám, ale pouze k běžkařským technikám, které vysvětluje jiný článek.

Další technika se perfektně hodí k sjíždění velmi prudkých kopců v jakýchkoliv podmínkách a mírně až středně prudkých kopců při velmi namrzlém sněhu. Nízký sjezd je tím naprosto nejbezpečnějším způsobem, který můžete ke sjezdu využít.

Na začátku svahu dáte lyže rovně vedle sebe s konstantní mezerou přibližně deseti až patnácti centimetrů (záleží na velikosti vašeho pozadí) a sednete si na ně. Hůlky s navlečenými řemínky si opřete v podpaží a ruce držíte přibližně ve výšce ramen, takže můžete hroty hůlek mírně brzdit a udržovat při jízdě směr. Zároveň tak obsadíte celou šířku cesty a nemusíte se obávat, že vás nějaký amatérský provokatér předjede.

Největší výhodou této techniky je fakt, že nemůžete spadnout, protože prostě nemáte kam. Už při sjezdu se můžete prakticky položit na záda, což znamená, že více se naplácnout na sníh už nemůžete.

Problematický může být akorát okamžik, kdy omylem sesednete z lyží a dřete si pozadí o hrbolatou cestu, ale to se dá rychle napravit opětovným nasednutím nebo přetočením na jinou část těla.

Někteří tomuto způsobu sjezdu vyčítají fakt, že vás zanechá mírně obalené sněhem. Je ovšem nutné si uvědomit, že je daleko lepší mokrý zadek než bolavý zadek. Také se můžete vysmívat všem běžkařům, kteří nesou lyže v ruce a nebo vydávají všanc své životy pokusy o plužení.

Pro mírné kopce a brzdící sníh je možno využít několik typů prkenného sjezdu. Ať už jedete ve stope či mimo ni, udržujete běžky rovnoměrně vedle sebe a jedete zcela narovnáni. Záleží už jen na vás, jakým způsobem budete pracovat s hůlkami. Existují celkem tři možnosti.

Při přehlíživém prkenném sjezdu, používaném při vyhovující rychlosti jízdy, přitisknete hůlky k hrudníku tak, aby byly rovnoběžné s vaším tělem a kolmé na běžky. Držíte se uprostřed cesty/ve stopě a okázale ignorujete všechny okolo, a to dokonce i ty, kteří vás předjíždějí.

Kyvadlový prkenný sjezd použijete v případě, že se vám vaše rychlost zdá příliš malá. Hůlky držíte vedle sebe a v pravidelném rytmu jimi kýváte. Při kyvu směrem kupředu držíte hůlky těsně nad povrchem svahu. Jakmile hůlky dosáhnou rovnovážné polohy, spustíte je o pár centimetrů dolů, takže se zapíchnou do sněhu a při kyvu směrem dozadu vás mírně odstrčí. Jakmile se hůlky dostanou do zadní rovnovážné polohy, vytáhneme je ze sněhu a opět o pár centimetrů zvedneme. Při tomto stylu jízdy je nutné nezapomenout na přezíravý výraz, který říká, že sice jedete příliš pomalu, ale musíte holt také někdy nechat běžky trochu odpočinout.

Posledním podzpůsobem je ixový prkenný sjezd, který používáme v případě, že se rychlost sjezdu zdá vysoká (pozor, ne kritická!). Hůlky dáme přibližně do výšky kosti pánevní a zixujeme (= překřížíme) je tak, aby špička levé hůlky ryla do sněhu na vnější straně pravé běžky a obráceně. Tímto způsobem dosáhneme mírného brzdného efektu. Doporučuje se spíše pro mírné a krátké kopce, protože je tento styl vyžaduje větší výkon rukou, než jsou obvykle schopny dlouhodobě vykazovat.

Bylo by dobré se také zmínit o poslední akci, kterou lze využít při všech typech sjezdu kromě slípky. Je to bezpečnostní sed, neboli tzv. antipád. Od běžkaře vyžaduje rychlý odhad všech možností a také jistou dávku cviku, která vám nakonec přinese naprosté bezpečí při veškerých sjezdových způsobech.

Může se stát, že sjezdové podmínky se během sjezdu změní nebo špatně odhadnete na začátku kopce situaci, a náhle se tedy řítíte nebezpečnou rychlostí kupředu a přímo před vámi je zatáčka/konec cesty/příliš dlouhý a prudký svah/dav běžkařů nereagující na váš jekot/jakákoliv jiná překážka. Díky bezpečnostnímu varovnému systému umístěnému mezi našimi základními reflexy lze velmi dobře odhadnout, kdy se řítíte vstříc tvrdé a nepříjemné realitě pádu. Všem bolestivým zraněním, které vám způsobí, se lze vyhnout pomocí antipádu. To znamená, že dříve, než opravdu spadnete, pozvolna si při jízdě sednete na bobek, dáte lyže k sobě, posadíte se na ně a nakonec se položíte na záda, příp. na břicho, což vás zaručeně zbrzdí na jakémkoliv povrchu. Stačí krátkodobý cvik a tento zákrok bude rychlý, funkční a naprosto bezbolestný. V případě, že ho dokonale ovládáte, ho lze provést za jízdy jako zpomalovací akci a pak bez totálního zabrždění pokračovat dále například nízkým sjezdem, který se k tomuto účelu perfektně hodí.

Zde je ovšem nutné upozornit, že antipád je vysoce nevhodný při jízdě ve stopě. Nechtějte vědět, co ucítíte, když začnete drhnout zadnicí o vystouplý pruh mezi dvěma stopami pro běžky. Všechno je lepší než tohle, a to si zkuste uvědomit, co bych byla cítila, kdybych nebyla byla cítila, ale kdybych byl cítil. To už bych byl asi víckrát neseděl.

Asi posledním bezpečnostním sjezdovým prvkem jsou zvukové signály. Nejvhodnější je zvolání „Oj ojo joj!“, „Ajaj aj!“, popřípadě „Ááááá!“ v opravdu nouzové situaci. Nejenže upozorníte své blízké na váš momentální problém, ale vzbudíte pozornost i všech ostatních v doslechu, takže vám ihned uvolní cestu skokem do příkopu. Ti, kteří s vámi jezdí častěji, tak budou činit dokonce zcela automaticky ještě dříve, než vůbec uvidí, odkud se řídíte. Tato technika tedy uklidí ostatní do bezpečí pangejtu, pokud jste se stále ještě udrželi na cestě, nebo doprostřed cesty, pokud se do pangejtu řítíte vy.

S úspěchem jste se dopracovali až ke konci tohoto článku o sjezdových technikách pro běžkaře. Nyní nezbývá než doufat, že jste si odnesli zajímavé a použitelné informace, a popřát vám jejich bezproblémové použití v praxi. Šťastný sjezd!